• Tlumočení a překlady japonština-čeština
• Asiatika - starožitnosti a umění
• Bojová umění, japonský meč

Císařský meč od Rai Kunitošiho

Video z Lords of the blades. Moderuje Adam Čeladín, šestinásobný mistr světa ve vrhání nožem.

https://www.youtube.com/watch?v=96Q6bckb5aA

Našidži gošiči no kiri koširae tači, ó suriage čepel s šumei (signatura červeným lakem) Rai Kunitoši 来國俊

Délka čepele 68 cm 

hi zukuri, koši zori, inokubi kissaki, iori mune,bóhi s kakudome, Rai hada, čú suguha s aši etc.

Čepel je ve starém poliši (furutogi), ale čitelná, bez defektů, v plném tvaru, což je v případě mečů z období Kamakura(1183 -1333) velice vzácné - jedna čepel v plném tvaru připadne na 800 ,,unavených"(zeštíhlených obroušením).

Mečíř Rai  Magotaró Kunitoši se narodil v roce 1240. Působil v císařském sídelním městě Kjótu, v provincii Jamaširo. Existuje  meč z roku 1315, v jehož dataci bylo uváděno 75 let mečířova stáří, což byl ve své době věk téměř Metuzalémský. Dožít se v oné době padesáti let již znamenalo dožít se požehnaného stáří. Znak školy Rai (,,příchozí") by mohl podle některých teorií evokovat v Japonsku naturalizovaného Číňana či Korejce, patrně zakladatele školy Rai Kunijukiho. Existují meče ze stejného období, signované toliko dvouznakově Kunitoši, což by mohlo evokovat jiného tvůrce, ale podle nejnovějšího bádání se jedná o práce jednoho a toho samého mečíře, který změnil v určitém období styl práce i formu signatury. Meče od Kunitošiho vždy náležely mezi Meitó (význačné meče) držené nejvyššími elitami společnostmi.V soupisu Kjóhó Meibucu šo (soupisu drahoceností éry Kjóhó z roku 1714) jsou uváděny tři. Vlastnil je slavný vojevůdce Uesugi Kenšin (1530 - 1578) či slavný šermíř Tsukahara Bokuden(1489 - 1571), adoptovaný do vedlejší větve císařské rodiny.

K meči od Kunitošiho se váže půvabná legenda. Loajální samuraj Aso Korenao 阿蘇惟澄, (1309-1364) podporoval v bitvě u Tatarahamy roku 1336 císaře Go Daigoa, byl zraněn v prohrané bitvě, ve které zemřel i jeho bratr.    Jeho  meč od Kunitošiho s délkou čepele 100,35 cm měl v důsledku zuřivých bojů mnoho vážných defektů na břitu (hakobore), de facto vylámaných zubů. Válečník sám, zcela vyčerpán, padnul na zem a usnul. Zdálo se mu, že se na ostří jeho meče slétají světlušky hotaru. Celá čepel meče pak zářila do noční temnoty. Když se probudil, nemohl věřit svým očím. Čepel neměla jediný defekt. Meč pak byl pojmenován Hotaru - maru 蛍丸a byl uložen ve svatyni Aso džindža ve dnešní prefektuře Kumanoto. Počátkem třicátých let byl vyhlášen Národním pokladem (kokuhó), ztratil se koncem 2.světové války.

Jeden z mečů od Rai Kunitošiho obdržel císař Meidži od vysokého vazala knížectví Sacuma, Saišó Acušiho, který zastával vysoký post v administrativě nové Meidžiovské vlády.

V současnosti drží meče od Rai Kunitošiho hodnocení NBTHK (Společnosti na ochranu japonského uměleckého meče) a Bunkašo (Ministerstvo kultury)  od Džújó Tóken (Důležitý meč) výše, Džújó Bunkazai (Důležitá kulturní památka) po Kokuhó (Zemský poklad, nejvyšší hodnocení vůbec.) V poslední kategorii se nachází čtyři Kunitošiho čepele.

Koširae:

našidži saja s motivem sakurových květů v technice nanako, Gotó iebori šakudó nanako dži suemon kanagu společně s menuki s motivem go-šiči no kiri (císařská sedmnáctivýhonková paulownie), vyhražená jen pro příslušníky císařské rodiny.

Příslušenství meče bylo zhotoveno kolem roku 1850, tj. v době vlády císaře Kómeie.

Meč s  totožným koširae (příslušenstvím) s čepelí od 2.generace Sanemicua (aktivní kolem r.1430)obdržel roku 1905 prezident Rooseveld od císaře Meidži za zprostředkování míru mezi Ruskem a Japonskem Potrmouthskou smlouvou, za kterou ostatně obdržel později Nobelovu cenu míru. Nyní je vystaven v severní hale v muzeu v Sagamore Hill.

Příslušenství druhého obdobného meče se nachází ve Victorie and Albert museu v Londýně (Museum no. M.139-1929) a čepelí od Osafune Morimicua .

Od prince Kacury ho obdržel Sir Claude MacDonald , britský velvyslanec v Japonsku v letech1905 - 1912.

Kanagu je v obou případech totožné, s dekorem císařských sedmnáctivýhonkových paulownií. Přestože všechny tři čepele jsou té nejvyšší úrovně, hodné knížat daimjó a dvorské šlechty, můžeme shledávat uspokojivým, že ,,český" meč z uvedené triády má z tradičního japonského úhlu pohledu výrazně nejkvalitnější čepel. Lze důvodně předpokládat, že se jednalo stejně jako u obou uvedených mečů o císařský diplomatický dar té nejvyšší úrovně ze sklonku období Meidži (1868 - 1912).  Byl zjevně darován někomu, jemuž bylo dobovou optikou nutno prokázat opravdu velkou úctu, větší než britskému velvyslanci či americkému presidentovi. Možná se mohlo jednat o dar pro Františka Ferdinanda d´Este, který  - již jako následník trůnu podunajské monarchie - navštívil Japonsko během své cesty kolem světa v roce 1893 a v Tokiu byl přijat císařskou rodinou. Z Japonska si přivezl množství artefaktů včetně zbraní a mečů  pro plánované etnografické Weltmuseum, z nichž se v současnosti většina nachází v rakouských státních sbírkách. Patrně se jedná o nejhodnotnější japonský meč a artefakt japonského umění řemesla v českých sbírkách.

Meče z držby císařské domácnosti se nacházejí v pokladnici císařského paláce v Tokiu. V minulosti byli vystavovány při význačných příležitostech, po válce byla část z nich dislokována do Národního muzea v Ueno.